Vysoké školy musejí povinně digitalizovat, ale na rozdíl od státních úřadů na to nedostaly miliardy

studenti na univerzitě

Nad českými vysokými školami se vznáší Damoklův meč rychlé povinné digitalizace. Nejpozději za rok a půl – k 1. 2. 2025 – budou muset studentům či zájemcům o studium nabídnout v řadě oblastí plně digitální služby. Například při přijímacím řízení, zápisech či nostrifikacích diplomů. Vyplývá to ze zákona o právu na digitální služby, přezdívaného také „digitální ústava“. Ten mířil při svém přijetí hlavně na digitalizaci státních úřadů, ale s nimi se svezly právě i vysoké školy. Jen na tuto povinnou digitalizaci, která každou z nich vyjde minimálně na desítky milionů korun, na rozdíl od úřadů nezískaly miliardové dotace od státu. Vše tedy musí platit na úkor svého rozvoje, navíc řadě škol chybí drazí IT experti, kteří by digitalizaci zajistili. Celou problematiku dopadu povinné digitalizace na vysoké školy zmapovali odborníci ze společnosti GTS Alive, ze sdružení Cesnet a z Univerzity Hradec Králové a níže shrnují hlavní zjištění.

„O digitalizaci pravidelně jednáme prakticky se všemi veřejnými vysokými školami v Česku v souvislosti s digitálním průkazem ISIC a dalšími na něj navázanými projekty. A po přijetí zákona o právu na digitální služby před třemi lety jsme u řady z nich zaznamenávali obavy, jak požadavky zákona na rychlou povinnou digitalizaci zvládnou,“ říká Radek Schich, ředitel společnosti GTS Alive, která mimo jiné vydává a spravuje studentské průkazy ISIC.

„Nakonec školám nejvíce pomáhá podobný postup jako při zavádění GDPR o pár let dříve. Sdružit se, sdílet zkušenosti a následovat příkladu těch v IT nejpokročilejších vysokých škol, jako je například Masarykova univerzita či Univerzita Hradec Králové. Šance, že školy do února 2025 vše stihnou, tedy díky tomu vzrostla. Obrovským problémem ale zůstává, že na vysoké školy stát pozapomněl s dotačními tituly na digitalizaci, byť ji po nich zákonem sám vyžaduje. Také je smutné, že na některých ministerstvech jsou se zaváděním tohoto zákona do praxe pozadu, školy přitom jejich součinnost pro nastavení přístupů do státních registrů nezbytně potřebují,“ dodává Radek Schich.

Zákon o právu na digitální služby nenutí vysoké školy digitalizovat všechny agendy, ale jen ty, kde školy fungují jako takzvaný orgán veřejné moci či kde vykonávají přenesenou státní správu. Primárně jde o přijímací řízení, v jehož rámci si v budoucnu budou školy samy stahovat údaje ze zatím neexistujícího registru maturit, či o zápis ke studiu. Dále jde o vyplácení sociálních stipendií pro vysokoškolské studenty či ověřování diplomů. Univerzity také budou do registrů státu zanášet mimo jiné informaci, jakého stupně vzdělání, respektive titulu jejich absolventi dosáhli.

Školy ale budou nadále nabízet i klasická „papírová“ řešení. Uživatel bude mít dle zákona právo řešit příslušné úkony digitálně, ale nikoliv povinnost.

„Pro člověka zvenčí mohou na první pohled vypadat požadavky zákona jednoduše. IT procesy na vysokých školách jsou ale extrémně komplikované. Například naše univerzita má 700 zdrojů financování a každý z nich musí mít v našem IT systému svou účetní osnovu. Navíc na řadě univerzit má každá fakulta svůj vlastní informační systém,“ komentuje obtíže spojené s přípravou na „digitální ústavu“ Michal Zámečník, vedoucí oddělení informačních technologií z Univerzity Hradec Králové a zároveň předseda Rady ředitelů ICT veřejných vysokých škol v rámci sdružení Cesnet.

„Z toho vyplývá, že zdigitalizovat takto rychle řadu zásadních procesů není pro vysoké školy vůbec jednoduché. Jen naši univerzitu stojí příprava na příslušný zákon desítky milionů korun, další desítky milionů stojí nezbytná opatření v oblasti kyberbezpečnosti, která jdou s digitalizací ruku v ruce. A téměř vše musíme platit z vlastní kapsy, dotace jsme na tuto věc dostali po urgencích jen v řádu několika milionů. Svým úřadům přitom stát na digitalizaci vyžadovanou tímtéž zákonem rozdal prostřednictvím IROPu a dalších programů miliardy korun. A některé malé vysoké školy mají na celé IT rozpočet třeba jen dva miliony ročně a všechnu obrovskou IT agendu tam musí zvládnout sedm lidí, o které navíc školy soupeří se soukromým sektorem a jeho vyššími mzdami,“ dodává Michal Zámečník.

A jak by měly k přípravě na zákon o právu na digitální služby přistoupit vysoké školy, které jsou zatím pozadu? „Za nás bych takovým školám poradil, aby vytvořily projektový tým s kompetencemi v rámci celé univerzity. Nelze přípravu nechat na jednotlivých fakultách. Tento tým by měl disponovat silným mandátem od rektora i dostatečným rozpočtem. Neměli by v něm chybět zástupci i dalších oddělení vedle IT, například právního či studijního. A celá věc by v rámci školy měla mít jasnou prioritu. Času zbývá už opravdu málo,“ říká Karel Beck, který má v GTS Alive na starosti agendu vysokých škol.

 

Poznámky pro editory:

Společnost GTS Alive s.r.o. v České republice vydává a spravuje studentské průkazy ISIC a žákovské průkazy ISIC Školák (ISIC Scholar), učitelské průkazy ITIC a okrajově i další průkazy. Firma vznikla v srpnu 2000. Jejím předchůdcem byla v Česku společnost GTS International. GTS Alive s.r.o. je součástí mezinárodní skupiny GTS Alive Group, jejíž centrála sídlí v Praze a spadají pod ni pobočky v sedmnácti zemích na čtyřech kontinentech.

GTS Alive prostřednictvím čipového identifikačního systému ISIC PORT také zajišťuje řadě základních a středních škol zabezpečení přístupů do jejich budov a systém elektronické docházky. Společnost mimo jiné zprostředkovává studentům i cestovní nebo úrazové pojištění.

 

Pro další informace kontaktujte:

Jan Šimral, mediální zástupce GTS Alive
Tel.: +420 737 944 370
E-mail: info@jansimral.com

 

Autor
Lenka Kubištová
Miluju sladké snídaně, chození po horách a hraní deskovek. Nejvíc se mi líbilo ve Skandinávii a mým velkým snem je podívat se na Island.