Alena Doláková o herectví, vnitřním hlase i úzkostech na Instagramu

Alena patří k ženám, které si jdou za svým, nebojí se být samy sebou a stojí si pevně za vlastními názory i přesto, že mohou být někdy nepopulární či kontroverzní. Je plná energie a nápadů, má vypěstovanou silnou pracovní morálku a málokdo ji zastaví. Minulý rok pro ni jako pro herečku byl složitý. Ona se však nenechala zastrašit a místo utápění se v depce, ačkoli tím si taky prošla, vydala svou první knihu Anna z Hollywoodu a začala natáčet podcast CHCI TO. V obou projektech se dokonale odráží Alenina osobnost. Je z nich cítit otevřenost, odvaha, zvídavost, osobitost i výrazný smysl pro humor.

Jak se z holky z malého moravského města stala sebevědomá žena, která si žije život po svém? O tom jsme si popovídaly ještě během lockdownu přes Skype. Já ve vytahané mikině na doma, ona rozespalá v županu a bez make-upu. Bez okolků a na rovinu. Taková je totiž Alena.

Rozhovor s Alenou Dolákovou

Aleno, jak jsi se k herectví dostala?

Já jsem chtěla studovat diplomacii, psychologii nebo žurnalistiku a dělat něco prospěšného pro svět. Být nějakou kladnou složkou společnosti. Ale přišla jsem na to, že svět médií a politiky je takový nesvobodný, a tak jsem se vydala divokou cestou. Takže i přesto, že mě vzali na nějakých šest vysokých škol, tak jsem šla na JAMU. Ale k herectví jsem se dostala někdy už ve čtyřech letech, kdy jsem měla na základní škole dramatický kroužek. Odmalička byl pro mě dramaťák takovým bezpečným prostorem, kde jsem byla schopná se nějak vyjadřovat a seberealizovat, protože mimo herectví mi to moc nešlo.

Jak vypadaly přijímačky na herectví na JAMU?

Museli jsme zpívat, a to mi tenkrát vůbec nešlo. Taky jsme museli říct, co je naše oblíbené jídlo a nad tím jsem přemýšlela úplně nejdéle. Zaprvé, protože mám ráda hodně jídel, a zadruhé, protože mám k jídlu strašně komplikovaný vztah. V dospívání jsem měla poruchu příjmu potravy, a to už tě v životě nikdy neopustí, pořád se s tím vypořádáváš. Taky jsme měli samozřejmě herecké monology. Já jsem si připravila My Fair Lady a říkali mi: „No, to je takové, jiné.“ Ale nakonec se jim to líbilo, zaplaťpánbůh. O rok dříve jsem se hlásila na muzikál a tam jsem dostala 0 bodů ze zpěvu a 0 bodů z herectví.

Spousta lidí by se po takové zkušenosti naprosto uzavřela a už nikdy nezpívala ani nehrála.

Ano, jestli vám teď někdo říká, že jste příšerní, tak nejste, studenti. O to víc si jděte za tím, co vás baví a co vás činí živými. Zvlášť v téhle době. To je to podle mě to jediné, co nám teď zbývá.

Co ti studium na JAMU dalo? Na co tě naopak vůbec nepřipravilo?

Začnu tím, co mi to nedalo, a to je povědomí o tom, jak si herectvím vydělat peníze. Na škole jsem se nedozvěděla nic o tom, že člověk potřebuje agenta a nějaké vyjednávací schopnosti. To jsem zjistila až v praxi, že je potřeba mít nějakou lásku k sobě a respekt k tomu, co dělám, abych si potom toho cenila. Když jsem byla na škole, tak bylo samozřejmě hodně populární chodit na party a mít ten divoký noční život. Musím říct, že si myslím, že se mi sny splnily i díky tomu, že třeba někdy ve třeťáku mě tenhle styl studentského života extrémně nebavil a byla jsem hodně sama. Psala jsem si, čeho chci dosáhnout a asi jsem to tenkrát nenazývala ještě manifestací nebo meditací. Spíš jsem si myslela, že je cool být sama doma, poslouchat jazz a myslet si, že jsou všichni na JAMU trapní.

Prostě jsi byla úplně jiná. Už na přijímačkách jsi měla jinou My Fair Lady, tak potom jsi byla jiná i ve třeťáku. To je cool.

Tenkrát mi to připadalo strašně uncool. Nebyla jsem nejlepší ze třídy, nebyla jsem nejhezčí herečka, pořád mi říkali, že jsem zvláštní typ. Tenkrát jsem si myslela, že je špatně, když nejsem populární a klasická kráska. Dávali mi najevo, že se musím jinak smát a mluvit jiným hlasem. Ale na druhou stranu mi ta škola dala řemeslo. Jsem schopná umluvit divadlo a udržet hereckou linku dvě hodiny. Takže když jsem teď točila film Zrcadla ve tmě, kde byly tři patnáctiminutové nestříhané scény, tak jsem se toho nebála. Za to jsem vděčná, ale říkám si, jestli by se to nedalo na škole stihnout za rok.

Po škole jsi hrála v divadlech, a to jak českých, tak zahraničních. Jak bys porovnala zkušenosti z českých a anglických divadel?

Kultura je u nás vice podporovaná státem. I když si myslíme, že není, tak je to o hodně lepší. Tam je všechno soukromé a herci v divadle jsou špatně placení. Myslím si, že si té divadelní tradice tady více vážíme. Rozhodně více než v Anglii, kde je to prostě byznys. Další rozdíl je v tom, že v zahraničí se zkouší jen pár týdnu a tady se zkouší dva měsíce. Až mi to přijde zbytečné, chtělo by to se v tom tolik filozoficky nebabrat.

A kde se ti hrálo nejlépe?

V něčem byla prostě skvělá zkušenost z Birminghamu. Byla poprvé úplně sama na čtyři měsíce ve studené Anglii. V oblasti, kde jsem nerozuměla přízvuku, měla jsem dvě hlavní role a bála jsem se, jestli mi vůbec budou místní rozumět. Každý den jsem brečela. Strašně jsem makala, až jsem měla pocit, že z toho stresu omdlím. Ale zároveň jsem měla úplnou koncentraci na tyhle dvě postavy. A žila jsem tím. Tak to bylo fakt super.

Nedávno jsem četla rozhovor s jednou herečkou, která mluvila o tom, že se vždy s každou rolí chvíli loučí, ale něco z té role s ní už zůstane napořád. Máš to podobně?

Ano. Ale říkám si spíše, jaké části mé osobnosti můžu přenechat té roli a nebrat si je s sebou dál do života. S rolí perfekcionistické tanečnice Marie ve filmu Zrcadla ve tmě jsem si uvědomila, jak moc jsem byla k sobě přísná. Mám to strašně hluboko zakořeněné. Nejspíš je to tím, že jsem holka a že jsem vyrostla v baletním světě, kde je prostě každý centimetr navíc špatně. Nejsme vedeni k tomu, abychom měli rádi své tělo. Od té role se snažím praktikovat ještě radikálněji nějakou sebelásku. Ta role mi nepřišla jenom tak náhodou.

Nakonec jsi ale ze světa divadel odešla a pustila ses do filmů a seriálů. Jak jsi k tomu rozhodnutí dospěla?

Rozhodla jsem se jít na hereckou master class, protože jsem se chtěla dál vzdělávat. Tak moc mě to nadchlo, že jsem si řekla, že chci, aby můj život vypadal jako taková master class. Abych se pořád učila a nehrála další roli podobně se stejnými lidmi. Sama sebe jsem se zeptala, jestli chci ve čtyřiceti hrát 20 let ve stejném divadle, nebo jestli chci cestovat po světě a hrát ve filmech. Určitě k tomu přispělo i to, že jsem vyhrála casting a na place toho amerického seriálu jsem viděla, jak dynamický svět to je. Energie toho placu mě úplně okouzlila a říkala jsem si, že právě v něčem takovém bych chtěla hrát. A potom jsem se i do Ameriky přestěhovala, protože jsem si myslela, že to bude tam.

A bylo to tam?

Ne. Bylo to tam až po nějaké době, ale jinak. Zase jsem se v Los Angeles vrátila k divadlu, objevila jsem stand-up. A ty americké seriály přišly až třeba po dvou letech, co jsem tam chodila na nespočet castingů. Nějakou dobu jsem to brala jako velkou prohru. Ale ono dostat se k zajímavým rolím trvá třeba i pět nebo sedm let. Já jsem svou první hlavní roli dostala až šest let potom, co jsem začala točit.

Přijde mi, že v dnešní době je hrozně velký tlak na to, aby byli všichni v žebříčku Forbes 30 pod 30. Jak ty vnímáš fakt, že tvůj největší posun v kariéře přišel až s třicítkou?

No musela jsem si zpracovat, že jde o nějaký systém společnosti, a ne můj osud nebo život. Mě by třeba hodně zajímalo 30 nad 30. Není totiž všechno zlato, co se třpytí. Pokud tady mluvím ke generaci Instagramu a TikToku, vypněte si to a buďte sami sebou a do hloubky zjistěte, co vás bude dělat šťastnými na celý život. Nehoňte se za něčím, co vás vyšvihne na nějakou titulku v osmadvaceti a potom skončíte někde na odvykačce, vyhořelí a bez partnerského života. Nebo zjistíte, že jste chtěli jet na cestu kolem světa, ale táta vám řekl, že musíte jít na medicínu. Tak jste teď teda ten úspěšný doktor. Vždycky je to o tom vnitřním hlase, který s vámi bude celý život, a který vám bude říkat, že je něco špatně, bude vás budit ve tři ráno a bude se vám snažit něco říct. Běh na dlouhou vzdálenost je opravdu důležitější než sprint.

Pojďme se pobavit o tvé knize, Anna z Hollywoodu, kterou jsi vydala loni. Je to vlastně semi-autobiografický román o holce z Moravy, která se vydá za velkou louži hledat slávu a bohatství. V knize se dotýkáš témat, které by možná velká část české populace označila za nějakou šílenou feministickou agendu. Setkala ses s negativní reakcí na knihu?

Já jsem právě byla strašně vyděšená, než jsem tu knihu vydala. Říkala jsem si, jestli mám vůbec právo takové věci říkat. Přemýšlela, jestli mám právo používat ten svůj hlas. Ale jak jsem se s tím sama vyrovnala, a stála jsem si za tím, tak mi nepřišel jediný hate. Ale lidi, kteří píšou ty nejhorší hejty na internetu, si stěží přečtou celý článek. Možná si přečtou jenom titulku a hned tam hází nějaké soudy. Takže aby si objednali mou knihu, přečetli si ji a psali nějaké elaboráty, tak to neudělají. Ale myslím si, že lidem, kteří nejsou primárně feministicky naladění, nemají rádi otevřený sexuální obsah nebo si myslí, že #metoo je blbost, moje kniha nabídla zajímavý pohled.

Každopádně vydat takovouto knihu na českém trhu byl hodně odvážný krok. Zajímalo by mě, čím sis musela jako ta hodná holka z Moravy projít, abys našla sebevědomí a odhodlání být věrná svému vlastnímu přesvědčení?

Dva roky skutečné terapie, ta mi pomohla podle mě nejvíce. A potom ještě odvaha, protože já jsem věděla, že to třeba moje rodiče nebo prarodiče nepotěší. To je zase odvaha následovat ten vnitřní hlas. Vykašlala jsem se na to, co si kdo o mě myslí. Ale je to těžké, ty hejty jsou občas strašné. Já se tvářím, jak jsem silná, ale ve skutečnosti jsem strašně citlivý člověk. Takže jsem zažila noci, kdy jsem nespala, měla jsem strašné úzkosti a říkala jsem si, že už nikdy nebudu nic dělat. Ale teď už mám vlastně takový pocit, že to nedělám jen kvůli sobě. I když mi to zní blbě, dělám to samozřejmě na prvním místě kvůli sobě.

Na Instagramu mluvíš otevřeně o svých úzkostech, depresích a o tom, že se zkrátka někdy nemáš fajn. Co tě k tomu vede?

Miluji pravdu a lásku. A přijde mi, že propagování jenom té lásky, jako nějakého konečného stavu a nějakého dokonalého života vede k tomu, že lidé jsou pak více frustrovaní a k těm dokonalým lidem vzhlíží jako ke vzorům. Měli bychom se navzájem respektovat, obdivovat, ale neměli bychom k sobě vzhlížet. Já chci, aby se lidé podívali na můj Instagram a vzhlíželi sami k sobě. Nebo obdivovali sami sebe. A to se podle mě stane, když si nebudeme tu lásku a pravdu pořád brát do úst při každém propagování svého výrobku, ale když tu pravdu a lásku budeme žít. Tak se ji snažím žít a být upřímná.

Foto: Linda Procházka

Autor

Tereza Gladišová

Nejvíce utrácím za časopisy, cestování, víno a smaženou rýži s kuřetem. Pokud zrovna nepracuju, vysedávám s kamarády v kavárně, nebo trénuju na maraton. Který stejně nikdy neuběhnu.