226-222-333 9:00 - 17:00
  • cs

Zápisky z cest s ISIC: Za chudou, ale krásnou Afrikou

Kolotoč bujarých pomaturitních oslav se pomalu uzavíral. Několikero festivalů bylo navštíveno. Brigáda odpracována. Takže už zbývalo jen pořádné dobrodružství na cestách, aby byl dojem z prázdnin kompletní. Tak jsem s kamarádem Milanem vyrazil na 5 týdnů do Burkiny Faso…

Pro mě osobně se jednalo o zatím nejdelší let života s přestupem v Istanbulu, mezipřistáním v Nigeru a po 9,5 hodinách v letadle konečně dosednutím v Ouagadougou, hlavním městě Burkiny. Díky kamarádce Míše, která shodou náhod letěla totožným aeroplánem, jsme úvodních pár dní nalezli azyl u trojice Alžířanů. Konkrétně Bachira, Abdunora a Saída, kteří pracují ve stavebním průmyslu jakožto inženýři. Během několika dní jsme křížem krážem zchodili Ouaga a Alžířané nám taktéž dovolili ochutnat domácí speciality v čele s mhadžibem – mohu pouze pochválit. Následoval přesun na sever do vesnice Bani, proslulou soustavou 7 plus jedné hlavní mešity. Do budoucna snad i památkou Unesco. Právě zde nás čekal první cíl cesty. Vezli jsme s sebou i 27kg staré, byť funkční elektroniky (mobily, notebook, sluchátka, nabíječky, MP3 přehrávače, fotoaparáty), což byl výsledek naší letní sbírky mezi přáteli. Cenné zavazadlo si od nás převzal Nouhoum Cissé, provozovatel ubytovny a hlava tamější asociace Pamtiral M´Jamu podporující vzdělání mladých a cestovní ruch v oblasti. Do dnešního dne se prodaly asi 2/3 sbírky a zatím vynesla přes 180 EUR, za což budou moci chodit bezplatně do školy v příštím roce 3 děti (včetně uniforem, učebnic a stravy). Krásný pocit, když člověk pomůže… Vzdělání, konkrétně přístup k němu, mě zaujal skoro nejvíce. Situace není příznivá, gramotných je asi 27% obyvatelstva, školy jsou placené, a když je možnost, tak rodiče pošlou děti raději pást dobytek či pracovat na pole, protože ve vzdělání nevěří. Ovšem děti, které navštěvují školní ústavy, jsou zpravidla nadšeny a neskutečně si vzdělání váží. Dokonce nám jeden pouliční prodejce, chlapec starý odhadem 14 let, tak moc toužil ukázat vysvědčení a přemlouval nás, abychom na něj počkali, že nám nezbylo nic jiného. Člověka potom při těchto momentech opravdu mrazí v zádech. Bohužel Milan musel na konci prvního týdne kvůli náhlým rodinným potížím odletět domů a já zůstal v subsaharské Africe takřka sám s minimální znalostí francouzštiny, natož pak místních etnických jazyků. To byl křest ohněm a zkušenost k nezaplacení. Být hozen do vody a nucen plavat. Naštěstí dost vděčím Míše (české kamarádce pracující na jihu Burkiny v Bobo), která mě po telefonu podporovala a poslední týden trávila v mé přítomnosti. Anebo dvojici Švýcarek Florianne a Laurine, s nimiž jsem týden sdílel cestu. Posléze jsem navštívil v Burkině Faso například Tiebelé, unikátní systém hliněných příbytků, čekající na zapsání na seznam Unesco (právě tady jsem uplatnil ISIC kartu, jelikož díky ní jsem získal studentské vstupné do areálu). Dále lokalitu kolem Banfory, kde u jezera Tengrela lake naši rybářskou loďku doprovázela rodina hrochů a v našem campu jeho majitel choval krokodýly nilské. Anebo i Bobo-Dioulasso, druhé nejlidnatější město, kde jsem navštívil workshopy. Od batikářů jsem si odnesl látky s africkými vzory, z nichž mi krejčí na míru později ušil originální košile, a od bronzitů zase zkušenost, jak časově náročný je proces výroby jakékoliv sošky. Nesmím opomenout ani týden strávený cestováním po více vyspělejším Togu. Zde jsem mimo jiné podnikl trip na nejvyšší horu země Mt. Agou. Během cesty pravými tropickými lesy jsem měl možnost utrhnout si přímo ze stromu banán, pomeranč, kakaový bob, kokosový ořech či papayu. Na koupání pod vodopády taky asi jen tak nezapomenu. Nejsilnějším momentem, který jsem si přivezl, je asi přístup lidí k životu. Přestože mají existenční problémy a chudoba je vidět takřka na každém kroku, jsou neustále usměvaví, ochotní pomoci a ohromně vděční i za maličkosti. Takovou životní zkušenost bych doporučil každému! Autor: Antonín Jelínek

Související články

[reklama_left]
[reklama_right]