226-222-333 9:00 - 17:00
  • cs

SOUTĚŽ: Zavítejte do SEMULIKI NATIONAL PARK

Národní park Semuliki patří k místům s velkou přírodní rozmanitostí. Pokud jedete do Ugandy za gorilami v rezervaci Bwindi, za stády slonů do NP Queen Elizabeth, je toto další zajímavá oblast pro sledování bohaté přírodní fauny a flory. Není to sice tak atraktivní, jako další části západní Ugandy, ale dá se tu strávit velice příjemný den pozorováním ptáků a opic v hustých lesích

Hedvabna_stezka2Můžete navštívit zajímavé horké prameny a poznat život Pygmejů ve vesnici Ntandi. Samotný park leží na západě Ugandy a je součástí Great Rift Valley, ohraničené dominantním pohořím Ruwenzori a Albertovým jezerem. Je zároveň i východní součástí tropického pralesa Ituri, který leží v sousedním Kongu. Je to jeden z mála afrických lesů, který přežil poslední dobu ledovou. I když se uvádí, že se tato oblast začala tvořit před 25 tisíci lety, naleznete zde místa, která nesou známky ještě daleko starších procesů a tím jsou horké prameny, které demonstrují obrovskou podzemní sílu, která modelovala Rift Valley během posledních 14 miliónů let. Park byl založen roku 1993 a patří tak k nejmladším v Ugandě. Toto vyvolalo konflikt s místními obyvateli, kteří využívali půdu a okolní přírodu ke svému tradičnímu způsobu života. Naleznete zde 440 zaznamenaných druhů ptactva a přes 50 druhů savců.

Ideálním výchozím místem je nepříliš zajímavé město Fort Portal, kde je dost možností ubytování, které je ovšem předražené a my, jako většinou, stanujeme za zlomek ceny na zahradě jednoho z místních hostelů. V současné době se ve městě hodně buduje a čínské firmy staví rozsáhlé dopravní komunikace spojující město s okolím. Během cesty musíme několikrát zastavit a počkat, až buldozery odhrnou právě odpálený kus skály. Na návštěvu Semuliki NP stačí prý jeden den, pokud nás nepřekvapí špatné počasí. Část cesty vede po novém asfaltu, až odbočíme do údolí, kde se nám občas otevře pohled na okolní krajinu. Díky přetrvávajícím dešťům je finální část trasy značně obtížná, mám problémy se dostat z hlubokého bahna a už nyní jsme nervózní ze zpáteční cesty. Pohon 4 x 4 je mocný, ale zase nezvládne úplně vše v kombinaci s neschopným řidičem.

Soutěžte s HedvábnouStezkou.cz a nakladatelstvím Svojtka o tři průvodce Lonely Planet Jižní Amerika. Soutěž o tři průvodce Lonely Planet (Jižní Amerika sever nebo Jižní Amerika jih, dle vlastního výběru) trvá do 10.12.2014. Vyhrává každý dvacátý soutěžící, maximálně tři výherci.

Soutěž byla ukončena. Gratulujeme výhercům: Karolína Krnáčová, Kateřina Rečková, Luděk Šefc.

PRAMENY SEMPAYA
Hedvabna_stezka3Po několika hodinách se dostáváme ke vstupní závoře do parku. Ihned nás vítá veselý strážce a s úsměvem nás táhne do šedivé kanceláře. Platíme vstup a „povinného“ průvodce, protože bychom se tam mohli ztratit a prý přijít i o život, kdyby nás překvapila divoká zvěř. Do ruky, kromě vstupenek, dostáváme dvě syrová vejce. V průběhu exkurze si je můžeme uvařit. Asi za dvacet minut chůze a vyčerpávající přednášky o unikátnosti zdejší krajiny se dostáváme k takzvaným „mužským pramenům“, kterým místní říkají Bintente. Bublající a syčící plocha o průměru cca 12 metrů leží uprostřed hlubokých bažin. Zdejší muži sem přicházejí, aby získali sílu a mužnost. Po dvaceti minutách se přesouváme dále k ženským pramenům Nyasimbi. Ženy a dívky si sem chodí léčit kožní problémy a voda údajně pomáhá i při porodních bolestech. Nyní přichází na řadu vejce, která vkládáme do vroucí vody.

Po svačině se necháváme vést do hustého lesa. Sem tam si všímáme hbitých opic v korunách stromů, které se nám nedaří identifikovat. Fascinují nás monstrózní deskovité kořeny obrovitých stromů. Zřejmě to budou ceiby, tedy vlnovec pětimužný, ale tím si opravdu nejsme jistí, setkali jsme se s ním hlavně v amazonských pralesech. Za mohutné kořeny se bez problémů schová i dvoumetrový člověk. Místní vegetace je opravdu bohatá a každý botanik by zde našel své. Po hodině se dostáváme zpět ke vstupní bráně a loučíme se s průvodcem. Ptáme se ještě na vesničku Ntandi, kde žije malá komunita Pygmejů. Skupinka chlápků opodál si klepe na čelo a směje se. Prý smrdí a s lidmi mají pramálo společného. Tento názor bohužel sdílí spousty lidí, u kterých jsme se informovali na podrobnosti o životě těchto „trpasličích lidí“.

Pygmejové v NTANDI
Hedvabna_stezka4Po několika kilometrech vjíždíme do osady, která na první pohled rozhodně nepřipomíná pygmejskou vesnici. Hned na začátku se k nám blíží asi dvoumetrový svalnatý chlápek a hlásá, že je Pygmej. Nabízí fotku za peníze. S úsměvem děkujeme a proplétáme se vesnicí. Kdykoliv se někoho zeptáme, jak se dostaneme do osady, tak každý ukazuje jiným směrem. Zajíždíme do lesa za vesnici a vracíme se několikrát zpět. V poslední chvíli narážíme na charismatického starce, který nás tam prý zavede, pokud ho svezeme autem. S radostí přikyvujeme a zastavujeme mu ještě doma, aby si převlékl kalhoty. Nakonec se cesta ukázala celkem jednoduchá, jen nás tam prostě místní nechtěli navést.

Hned jak vjíždíme do osady, okamžitě se na auto nalepí děti a nechtějí nás pustit ven. Musíme prý počkat, až přijde místní vůdce, který se po chvíli objevuje před autem. S důležitostí ve tváři nám skrz anglického překladatele říká, že musíme zaplatit, pokud chceme vstoupit do vesnice. Vedou nás na malé prostranství mezi chýše a nesou nám dvě židle. Asi proto, aby se vyrušil výškový rozdíl. Pygmejové mají průměrnou výšku kolem 1,5 metru a je tomu opravdu tak. Nicméně to neubírá na jejich důležitosti a podrobují nás dlouhému výslechu. Cena za vstup do vesnice se blíží stovce dolarů. Nakonec sami snižují na minimum a po chvilce si podáváme ruce. Ihned si nás mezi sebe rozdělují a vedou nás k malému poli s asi dvoumetrovými kytkami konopí. Jsou to vášniví kuřáci a na svou úrodu jsou patřičně hrdí. Napřímeně pózují mezi kytkami a musíme jim slíbit, že jim fotografie po příjezdu ihned pošleme.

Dále nás king vede ke svému království, kam mohu vstoupit pouze já. Prstem projíždí fotografie, kde si podává ruce s místní honorací. Pomalu proplouváme jednotlivými domky a uvědomujeme si smutnou skutečnost. Pygmejové v této oblasti bohužel prochází neveselou etapou. Dávné jsou doby jejich tradičního sběru, bohaté kulturní rozmanitosti a soužití s přírodou. Zde přežívají, zničení současnou situací, bez jakékoliv motivace a s mizející identitou svlečení tancují na pokyn a doufají v malé příspěvky z minimálního cestovního ruchu. Tato odloučená větev, zbloudilá od velké rodiny Pygmejů Iturijského pralesa sousedního Konga už má pramálo společného s komunitami, které v třicátých letech popsal Pavel Šebesta, nebo současný autor Vladimír Plešinger. Světem se šíří informace, které dokládají, že Pygmejové jsou loveni pro zábavu vojáků, jsou využíváni jako levná pracovní síla a dokonce se střílí na maso. Neveselá situace Pygmejů je popsána i v novém snímku Pavla Barabáše.

Po dvou hodinách se loučíme se všemi a pomalu míříme zpět. Naštěstí už moc neprší a za tmy se vracíme do Fort Portalu.

Text a foto: David Švejnoha

Související články

[reklama_left]
[reklama_right]